Pilotní projekt státu: když už fakt nemusíš nic, musíš se to naučit přežít.
Zapomeň na sešity, zvonění, biflování a kariérní růst. Tady se netrénuje výkon. Tady se trénuje klid bez výčitek, radost bez důvodu a schopnost nesesypat se z toho, že je pondělí – a ty máš zase volno.
Generace „už nemusíš“
Střední škola milionářů je oficiálně vedená jako pilotní projekt Ministerstva školství, financí a blahobytu. Ano, to je dnes jedno ministerstvo. Když je totiž všechno, proč to dělit. A proč to komplikovat. Tahle instituce nevznikla proto, že by někdo chtěl reformu školství. Vznikla proto, že generace Z a ta další už fakt nikdy nebude muset pracovat. Práci zařídí roboti. Peníze posílá stát. Náklady kryje fond budoucnosti. A na otázku „čím chceš být, až vyrosteš?“ se dnes odpovídá: „V pohodě.“
Jenže ouha. Ukázalo se, že být zajištěnej je taky dřina. Ne hned. Ale časem. Protože co se stane, když tě nikdo nepotřebuje? Když se po tobě nic nechce? Když ráno nemusíš vstávat – a večer nemusíš mít pocit, že sis den zasloužil?
Právě na tohle má tahle škola odpověď. Neučí matematiku. Neučí pracovní návyky. Neučí ani seberealizaci. Učí, jak si užívat a nepůsobit u toho jako sociopat. Jak utrácet a neomlouvat se za to. Jak se těšit na víkend, i když je každý den sobota. Jak neusnout v přebytku a neprobudit se s pocitem „k čemu to celý je“.
Místo tabule běží v učebnách ambient. Výklad nevede učitel, ale lektor duševní rovnováhy. Studenti neleží v lavicích, ale v závěsných křeslech. Předměty tu nemají osnovy, ale nálady. Fofrujeme. Neplánovaná radost. Zvládání existenční nudy. Estetika zahálky. Kdo zvládne čtyři hodiny nedělat nic – a nezblázní se – dostává pochvalu. Tichou. Bez potlesku.
Sen o tom, že jednou nebudeš muset dělat nic, se stal realitou. A tahle škola vznikla proto, aby ti pomohla zvládnout, že se fakt splnil. A že to někdy není úplně sranda.
vzorová hodina – ROZHAZUJEME
předmět, kde se učíš utrácet – a necítit se u toho jako zločinec
Když jsem šel na hodinu s názvem ROZHAZUJEME, čekal jsem vtip. Možná narážku na konzumní společnost. Jenže tady nejde o žádnou nadsázku. Tady se skutečně učí, jak utrácet – a necítit se u toho jako zloděj.
V době, kdy už mladá generace nemusí řešit, jestli bude mít na nájem, ale spíš jak přežít v přebytku, stát pochopil, že finanční gramotnost nestačí. Je potřeba úplně jiná dovednost: radost bez viny.
A tahle hodina to učí.
Ne jak vydělat.
Ale jak nezpanikařit, když už nemusíš.
Jak si něco koupit – a neomlouvat se za to ani sobě.
V klasické škole by ti za tohle dali poznámku. Ve Střední škole milionářů tě za tohle nechají vystudovat s vyznamenáním. Tohle je totiž předmět ROZHAZUJEME. Ne kurzy finanční gramotnosti. Ale kurz, jak si koupit luxusní nesmysl a neomlouvat se za to ani sobě.
Hodina začíná v klidu. Žádné „tak otevřeme sešity“. Lektor – bývalý reklamní stratég, dnes mentor utrácení bez traumatu – se usadí do křesla, objedná si flat white z kapsle pojmenované „bez důvodu“ a jen se zeptá:
„Na co máte dnes chuť si koupit něco krásnýho?“
Nikdo se nesměje. Tohle není ironie. Tohle je výuka.
Studenti se ošívají. Někdo napůl zvedne ruku, pak ji zas schová. Utrácet jsme se totiž nikdy pořádně nenaučili. Celé generace nám vštěpovaly, že peníze musíš mít podložený dřinou. A když je máš „jen tak“, musíš se za ně aspoň trochu stydět.
Tady se tohle odnaučuje. S respektem.
Lektor pokračuje: „Rozhazování není rozhazování, když víš, proč to děláš. A hlavně když to děláš s lehkostí. Kup si věc, která ti dává radost. Ne užitek. A pak si ji neomlouvej. Nezdůvodňuj. Nepopisuj to jako ‘odměnu’. Protože za co? Že jsi dýchal? Super. Ale tohle už není doba výkonu. Tohle je doba vědomého přebytku. A ten se musí naučit nosit.“
Pak přichází praktické cvičení. Každý má do večera koupit něco krásného, nepraktického, klidně lehce zbytečného. Nesmí o tom nikomu říct. Nesmí to vyfotit. Nesmí si to omluvit. Jen si to koupit – a vydržet u toho pocit, že nemusí být žádný důvod.
Jedna studentka si koupí čtyři metry růžového tylu, jen protože „jí připomíná něco hezkýho, co neumí popsat“. Jeden z kluků si nechá doručit nový ručník s monogramem. Není jeho. Ale chce si ho pověsit. Prý je měkčí než výčitka.
Hodina končí nenápadně. Domácí úkol: napsat krátkou reflexi. Ale jen pokud budou chtít. Pokud nechtějí, nemusí nic.
„To je ostatně celý princip,“ říká lektor na závěr. „Úkoly nejsou povinnost. Jsou možnost. Stejně jako život, kde už ti nikdo nic nenařizuje.“
A ještě dodá poslední větu, zatímco studenti tiše mizí z učebny:
„Pokud tě trápí, že jsi utratil, zamysli se, jestli tě vlastně netrápí, že jsi svobodnej.“
