Chtěl být „znovu malý Jarda s flétnou“
Po letmém ochutnání cascary v pořadu Show Jana Krause oznámil, že „hokej byl jen přechodová fáze“ a že jeho skutečné poslání je hudba a proutěný nábytek. Dnes hraje v parku na flétnu z bezinky a zakládá kapelu s názvem 68 tónů světla.
Znovu malý Jarda.
A flétna z bezinky.
Podle zdrojů blízkých hokejistovi (konkrétně: uklízečka z kabiny, jeden jelen z Kladna a řidič autobusu jménem Radek) se Jaromír po natáčení pořadu stáhl do přírody. Nešlo o náhlé rozhodnutí – spíš o návrat k něčemu zapomenutému. Zrušil veškeré spolupráce, odhlásil se z 98 % skupin na WhatsAppu, a odmítl dokonce i ročník limitovaných dresů „Forever 68“, které měly obsahovat zlaté nitky a vlastní parfém.
Místo toho začal vyrábět flétnu z bezinky. Ne kvůli image. Ale protože, jak sám řekl: „Bezinka má v sobě přirozený tón pokory a vděčnosti.“ Tvrdí, že když přiloží bezovou větev ke rtům, cítí, jak mu z dlaní odchází soutěživost a přichází mír. Vyrábí nástroje ručně, bez elektriky, pomocí starého nožíku a intuice.
Jeho každodenní rutina se radikálně proměnila. Místo tréninkového plánu má meditační. Místo ledové vany používá ranní rosu – prý má stejný účinek a lepší chuť. Každé ráno tráví hodinu pod stromy v tichu, kde se soustředí na dech, ptáky a strukturu vzduchu. V parku cvičí přirozený dech metodou „nádech podle větve“. U rybníka pak hraje pro vodní ptactvo. Někdy píská, někdy jen naslouchá tónům světla – což je stav, kdy ti mlha zpívá a ryby kývají hlavou.
Jaromír tvrdí, že znovuobjevil něco, co v sobě měl už jako dítě: radost z ticha, z kousku dřeva v ruce, z tónu, který neútočí, ale objímá. Lidé, kteří ho potkávají v přírodě, hlásí, že působí klidně, a lehce levituje.
Kapela 68 tónů světla.
A příchod do klidného mainstreamu.
Jeho nejnovější projekt nese název „68 tónů světla“ – akusticko-duchovní kapela, kterou založil spolu s tibetským baristou jménem Ngawang, který kávu nikdy nepije, ale umí mlít v rytmu srdce, a ženou jménem Marta, která roky mlčela a teď zpívá v pentatonice, protože jinou stupnici „už lidská duše nesnese“.
Hudba této skupiny se nedá poslouchat na Spotify – ne proto, že by nechtěli, ale protože „digitální forma omezuje hloubku tónu“. Koncerty se konají pouze na místech, kde zpívají stromy – tedy v parcích, pod vodopády a v jeskyních s dobrou akustikou. Vstupenky neexistují. Kdo má slyšet, ten prý dorazí.
Na otázku, proč se odpojil od profesionálního sportu, Jágr odpověděl: „Led je studený. Hudba je teplá. Já už nepotřebuju bruslit. Já teď klouzám na frekvenci.“ Dodal ještě, že NHL byla jako řev v chodbě, zatímco pentatonická flétna je jako tiché pokývnutí Boha. V tom tichu zřejmě ještě zůstane.
O tři minuty později, bez jakéhokoliv nátlaku, prohlásil: „Hokej byl jen přechodová fáze. Skutečně jsem vždycky chtěl být flétnista.“ Kraus se zasmál. Jaromír ne. Diváci přestali tleskat a začali googlit „cascara + změna osobnosti“.
Fixi spekulace: Co to ta cascara dělá s mozkem sportovce?
Z oficiálních zdrojů nic. Ale podle neoficiální Fixi teorie dělá cascara tohle:
Odhalí pravou identitu: Vášnivý útočník je možná v jádru citlivý zahrádkář s flétnou.
Vypne ambice: místo „ještě jeden gól“ přijde „ještě jeden hluboký nádech“.
Změní směr: z rychlosti na klid. Z výkonu na přítomnost. Z puku na píšťalu.
Připomene dětský sen: být prostě Jarda, co si píská. A ne Jarda, co to táhne do play-off.
