Někde mezi poslední jízdou a prvním mrazem se v každém motorkáři něco zlomí. V garáži ještě voní benzín, ruce jsou špinavé od vosku a v hlavě se honí myšlenka: „To už fakt končí?“
Jo, kámo, končí. Ale jen sezóna. Ne ty.
Poslední jízda – rituál, ne loučení
Všichni to známe. Ráno si říkáš, že už to nemá cenu – zima, mokro, listí na cestě. A pak stejně sedneš. Protože potřebuješ ještě jednou slyšet ten zvuk. Je to jak poslední pusa před dlouhou pauzou. Trochu smutná, ale o to víc opravdová.
Ať jedeš kamkoli – do hor, na hráz nebo jen za město – v tu chvíli to dává smysl. Ne pro lajky, ne pro fotky. Jen pro ten pocit, že ještě jsi to nezabalil.
Garáž jako chrám
Podzimní garáže jsou zvláštní místo. Chvíli dílna, chvíli zpovědnice. Leštíš, dolíváš, kontroluješ tlak v gumách a v hlavě si přehráváš všechno, co letos bylo.
Kolikrát tě zachránily reflexy. Kolikrát ti to ujelo. Kolikrát ses smál pod helmou.
A když ji pak přikryješ plachtou, není to konec. Je to jen ticho mezi dvěma kapitolami. Motorka odpočívá – ty taky. Ale oba víte, že tohle není sbohem.
Syndrom prázdné garáže
První víkend bez jízdy je nejhorší. Všechno je podezřele klidné. Zbyde ti moc času a moc myšlenek.
Začneš přerovnávat nářadí, scrollovat motoweby, počítat kilometry do jara. A nakonec se přistihneš, jak startuješ „jen na chvilku“.
Jo, to znám. Jen si dej bacha, ať ti sousedi nezačnou volat, že v baráku vrčí duch minulý sezóny.
Zima není pauza, ale plán
Motorka spí, ale sny ne.
Zima je čas pro nové trasy, pro mapy, pro plánování, pro opravdové motorkářské sny. Kdo říká, že sezóna končí, ten ji nikdy pořádně nezažil.
Protože být motorkář neznamená jezdit. Znamená žít to.
Takže zazimuj mašinu. Natankuj ji až po okraj. Nalešti. Pohlaď.
A pak zazimuj i všechny výmluvy. Protože sen, který přežije zimu, bude na jaře ještě silnější.
