Léto je období, kdy i ti největší cynici začnou věřit na lásku. Možná za to může slunce, možná prosecco, možná ty vrásky od smíchu, co na chvíli vypadají jako jiskra. Letní lásky jsou jako zmrzlina – sladké, lepkavé, a většinou skončí dřív, než stihneš doříct „nechceš zůstat déle?“ A přesto… za každou jednu bych to risknul znova. Protože v létě voní kůže jinak, ticho zní měkčeji a i ta největší blbost může být začátkem něčeho krásného. Nebo aspoň vtipného. A to mi stačí.
Pepa Balík: Expert na to, co na rande nefunguje. Sdílí vlastní historky plné trapasů.
„Romantika je, když se podělíte o dezert. Úvěr na třicet let už je spíš svazek manželsko-finanční.“
Jana z Liberce a vařič na lásku
Jana nebyla typická letní kráska. Měla ruce trochu škrábané od vaření a duši, co voněla po čerstvém chlebu. V kempu mi ráno dělala kafe na vařiči a večer mi neříkala, co mám dělat. Smála se mým hloupým vtípkům a já si říkal: „Tohle bych zvládl i v listopadu.“
Byla jiná. Nezajímala ji póza ani pozlátko. Měla s sebou tři knížky, vařila z ničeho a v noci mluvila o tom, jak v životě nic nejde naplánovat – ale i tak je dobrý mít náhradní sirky. Cítil jsem se s ní přirozeně. Žádné hry. Žádné strategie. Prostě jsme spolu jen byli. A to bylo… dechberoucí.
Říkala, že bydlí v Liberci. Já, že tam někdy pojedu. Tak jsem jel. A tam jsem zjistil, že má doma chlapa. Stál tam v trenýrkách, držel dítě a mně se zhroutil stan i duše. Prý jsem byl jen „výlet do sebe sama“. Tak jo. Ale já ten výlet bral vážně.
Nejvíc bolelo, že mě vůbec neviděla jako někoho, koho by si mohla představit v běžným životě. Byla to poezie na víkend. Já chtěl překlad do reality. Ale nevyšlo to. A zbyl mi jen recept na její kempingový rizoto. A smutek, kterej chutnal po česneku a nevyřčených větách.
Eva z kempu a mlčení na karimatc
Kemp u rybníka. Karimatka. Krabicák. A Eva, co se smála tak potichu, že bys jí ani nepřerušil. Nebyla to holka z Instagramu. Spíš z tišší verze života. Nepotřebovala se blyštět – jen být. A já? Já byl rád, že někdo konečně neměří kvalitu vztahu podle délky zprávy na WhatsAppu.
Seděli jsme vedle sebe a hádali se, kdo líp umí udělat brambory v ešusu. První noc jsme řešili život. Druhou noc jsme už nic neřešili. Jen dýchali. A já pochopil, že některý ticha jsou léčivější než hodina terapie.
Od té doby beru na výlety víc odvahy než ponožek.
Ráno při odjezdu řekla: „Neříkej nic, nebo zůstanu.“ A já fakt nic neřekl. Ne protože bych byl silnej – ale protože jsem byl idiot. Myslel jsem, že na opravdovost musí být scénář. Že pocit nestačí. Ale stačil.
Teď už nevím, kde je. Možná pořád někde vaří ty svoje tichý brambory a směje se do spacáku. Ale jedno vím jistě: to, co jsme tam měli, nemělo filtr, ani plán. Jen dva lidi a karimatku. A ve světě, kde se randí hlavně přes tindery a whatsappy, to byla zatraceně drahocenná výjimka.
Od té doby beru na výlety víc odvahy než ponožek. Protože mlčet ve správnou chvíli je fajn. Ale říct to nahlas – to může změnit všechno.
