Lehni si na záda a zírej do stropu. Nečekej osvícení. Jen si opakuj mantru: „Tohle je taky forma práce na sobě.“
Vítej v duchovní posilovně. Nepotřebuješ karimatku, nepotřebuješ potítko, nepotřebuješ ani chuť. Stačí gravitace a alespoň mírně rovný strop. Polož se. Ideálně na postel, gauč nebo koberec – hlavně ne do reality. Narovnej si záda (nebo taky ne), zavři oči a pak je zase otevři, protože jinak bys neviděl ten strop. A o ten tu jde.
Zírání do stropu je neprávem podceňovaná technika duševní hygieny. Zatímco se většina světa honí za výkony, ty ses rozhodl pro revoluční cestu: absolutní klid. Tvůj jediný úkol je… nic. Žádné sezení v lotosovém květu, žádné hluboké výdechy přes levou nosní dírku. Jen ty a omítka.
A zatímco tak ležíš a čekáš, až se něco stane – nic se nestane. A to je právě ten zázrak. V tichu a nečinnosti si konečně můžeš všimnout všeho, co ti celý den uniká: existence, která není potřeba ničím dokazovat. Možná si všimneš i pavouka v rohu. Nevadí. Ten má zřejmě podobný životní styl jako ty.
Každou minutu si připomeň mantru: „Tohle je taky forma práce na sobě.“ Protože je. Učíš se vypnout. Nedělat nic je dovednost. Vážně.
Až vstaneš, což se nestane hned, budeš o něco moudřejší. Nebo aspoň odpočatější. A to je taky výkon.
