Nešetří slovem ani záměrem. V tomhle případu není nikdo úplně nevinný. Ale někteří jsou zatraceně pohlední. Události u potoka? Nabídka pomoci, sliby majetku, osobní návrhy.
Vávra: Slečno… ehm, omlouvám se, jak vám říkají ve vsi?
Modrooká: Všichni mi říkají Holka Modrooká. A věřte mi, nikdo si to nepřehazuje s Holkou Kyselookou. I když některé manželky by si to přály.
Vávra: A co vy na to říkáte?
Modrooká: Že za krásu se nemusím stydět. To by byla škoda boží práce. Ať si drbou, stejně se mi dívají na nohy, když si myslí, že nekoukám.
Vávra: Jak jste se vlastně seznámila s panem Dědouškem?
Modrooká: Šla jsem k potoku prát – tedy, aspoň to říkám ve storýčku. Ve skutečnosti jsem si tam dělala fotky. A pak jsem zaslechla takové to chrchlání, jak když se startuje sekačka po zimě. A to byl on. Nabídl mi pomoc. A taky, že má silné ruce – prý ještě od lesa, co sázel stromy, když já nebyla na světě.
Vávra: Věděla jste, že je ženatý?
Modrooká: Ale prosím vás… ženatý, neženatý… On měl oči jen pro mě. A řeči, že mě zabezpečí, že budeme mít klid, soukromí, možná i králíky. Slabost mám pro starší. Oni mají šediny, já v nich vidím stříbro. Mladí umí jen slibovat lajky, tihle aspoň nasbírají jablka.
Vávra: Takže jste věřila, že vás zabezpečí?
Modrooká: No jistě. Mluvil o dělení majetku, o tom, že mu něco zůstane. Že něco „vyřešíme“. Já nevěděla, že zbydou jen dvě jabka a prázdná peněženka. Kdybych to tušila, poslala bych ho zpátky do sadu.
Vávra: Zajímaly vás ta jablka?
Modrooká: Upřímně? Myslela jsem, že je to přezdívka. Jablko – jako ženský boky. Nebo jako kód pro dům u lesa. Že by mluvil doslova? Na to byl až moc poetickej.
Vávra: Lituje toho?
Modrooká: Nelituju ničeho. On měl chvíli pocit, že je chlap. Já měla chvíli, že jsem princezna. Každej si chvilku hrál. Ale víte co? Složil mi básničku. Říkal mi, že jsem jeho „modrooká naděje“. A to se taky počítá.
Detektiv Vávra si poznamenal: „Holka Modrooká – krásná, nebezpečná, vědomá si svých zbraní. Kdyby se v sadu pěstovala nevinnost, tahle dívka by byla šlechtěná odrůda – s příměsí jedu.“
Poznámka inspektora Vávry: Charakteristika Holky Modrooké
Viděl jsem v životě mnoho podvodníků, podvodnic, proradných vdov i záludných dědiců. Ale Holka Modrooká? Ta je z jiného těsta. Těsta, které voní po mládí, nebezpečí a parfému za tři stovky, co umí zatočit s každým svědomím.
Na první pohled anděl. Na druhý pohled – zbraň hromadného poblouznění. Má pohled, který neprosí, ale vybírá. Chůzi, která nutí muže rovnat záda a zatahovat břicho. Slova používá jako cukrovou vatu – sladká, ale jakmile je sníte, zjistíte, že vám zůstalo prázdno.
Je krásná. To ví. A používá to. Ne výhružně. Ne podlě. Spíš jako řemeslo. Její síla není v tom, co říká – ale v tom, co nechává nevyřčené. A právě to mě děsí. A přitahuje.
Jako vyšetřovatel si uvědomuju: je podezřelá. Jako muž? Říkám si, jestli bych jí taky nenabídl pomoc s vědrem…
