Z dálky pohlednicová idyla, zblízka mlžný chaos, kde platí pravidla, o kterých se v zákonících nepíše. Tady nevládne stát. Tady vládne Krakonoš. A dělá to ve velkém stylu.
Manželství jako tramvaj
Pan Dědoušek a Paní Babka (roz. Linhartová) – dvojice, která spolu sdílela dvorek, kuchyni, sklep plný kompotů a lože, které už několik let připomínalo spíše územní příměří než vášeň. Na první pohled spořádaný pár. Na druhý pohled… každý přežil druhého jen díky tomu, že se naučil včas odejít na zahrádku nebo do Lidlu.
Jejich manželství trvalo téměř půl století. Bylo jako tramvajová jízda v dešti: dlouhá, s častými zastávkami a občasným cuknutím, které vás posune dál, i když jste vlastně nikam nechtěli. Společné bydlení mělo pevný řád: on nosil noviny, ona věděla, kam je uklidit. On zasadil okurky, ona mu připomněla, že už čtyři roky neplodí. A když přišla řeč na dovolenou, skončili buď u sousedky na kafi, nebo v čekárně u ortopeda.
Navenek působili klidně, ale uvnitř se roky vařilo. Hádky byly na denním pořádku. Kvůli smetáku, kvůli prkénku, kvůli tomu, kdo víc zalévá rajčata. A samozřejmě – kvůli těm pohledům. Těm, co Dědoušek házel po sousedce z trojky, po prodavačce v Jednotě a jednou dokonce po rehabilitační sestřičce, která přišla zkontrolovat jeho koleno a skončila tím, že mu ho musela dvakrát znovu obvázat – protože při „lehkém doteku“ se pohnul.
Deník tiché bolesti
Paní Babka si vedla deníček. Nebyl to deníček plný veršů a usušených lístků z výletů, ale archiv urážek a zklamání. Říkala tomu „interní kronika partnerské spolupráce“. Každý zápis měl přesné datum, důvod a tón.
24. března: Řekl, že moje bramborová kaše chutná jako modelína. A pak dojedl celý kastrol.
2. června: Zase čuměl na Anču z trafikárny. Dvakrát mu spadly noviny a dvakrát jí koukal na výstřih místo na titulky.
17. srpna: Zapomněl na výročí a přinesl mi ke kafi salám. Řekl, že byl ve slevě. (Ten salám. I manželství?)
Stíny od potoka
A pak přišla ona. Holka Modrooká. Nikdo nevěděl, odkud přesně přišla. Vědělo se jen, že má modré oči, sukni nad kolena, telefon se stativem a oblibu v praní prádla u potoka – jen tak, pro fotku. Dědoušek ji prý potkal náhodou. Ona prý zápasila s těžkým vědrem. On prý nabídl pomoc. A ona mu prý poděkovala.
To byl moment, kdy se ve starém srdci cosi pohnulo. A ve staré manželce cosi zatrnulo.
Netrvalo dlouho a Babka zaznamenala změny:
Dědoušek začal nosit čisté košile, které nikdo nežehlil.
V koupelně se objevil pánský deodorant s nápisem „Lesní vášeň“.
A jeho obědy se stávaly tichými meditacemi, během kterých hleděl do guláše, jako by v něm hledal smysl života.
Jednou přišla Babka do kuchyně a přistihla ho, jak píše něco na kus papíru.
„Co to je?“ zeptala se.
„Nákupní seznam,“ řekl.
Ale na seznamu stálo: „Tvé oči jsou jako dvě rybníky, v kterých bych se chtěl utopit.“
„To je na čaj?“
„To je… nový druh kmínu,“ zalhal.
Přistižení za boky
Rozuzlení přišlo jednoho sobotního odpoledne. Babka šla k potoku – chtěla natrhat trochu máty. Ale co neviděla: Dědoušek, ruka v bok – ne v jeho, ale v jejím. Holka Modrooká se smála, házela vlasy a on jí prý recitoval vlastní báseň o jablkách a švestkách. Nikdo přesně neví, co zaznělo. Ale co zaznělo v Babce, to ví všichni. Byl to konec. Ne vztahu. Ale důvěry.
Zlatá svatba se blížila. Měly být prstýnky, chlebíčky a kulturní program v obecním sále. Místo toho přišly rozvodové papíry. A boj o majetek, který byl veřejností brzy přezdíván „Případ šesti jablek“ – podle výroku Dědouška, že „by Modročce dal klidně dvě“. Babka se rozhodla, že si vezme zbylá čtyři. A klid.
Zůstaly sklenice a mlčení
Dnes bydlí pan Dědoušek v přístavku u synovce. Holka Modrooká už se u potoka neukazuje – prý se přestěhovala „za větším potokem“. Paní Babka sedává sama na lavičce, v ruce má nový sešit, na obálce nápis: „Nový začátek.“ Když jsme se jí zeptali, co by vzkázala ženám, které mají podezření, že jejich muž myslí na jinou, odpověděla:
„Nedívejte se mu do očí. Dívejte se, kam hledí, když si myslí, že se nedíváte vy. Tam totiž bydlí pravda. A někdy i ta holka od potoka.“
