Místnost s lavicí, termoskou čaje a napětím ve vzduchu. Detektiv Vávra sedí naproti dvojici, která by mohla být reklamou na partnerskou nerovnováhu.
Anče – biožena, která fermentuje vlastní deodoranty a má diplom z online kurzu „feminismus v horském prostoru“. A Kuba – její partner, asistent, nosič jóga podložky a muž, který se při každé větě Anče nepatrně lekne.
„Povinnosti? Prosím vás, já nejsem žádná kuchyňská matróna v patriarchální bajce. Já se sebou pracuju. Dělám vnitřní rozvoj. Já už nejsem Anče, já jsem koncept,“ začíná výslech žena, která prý kdysi vařila guláše, ale dnes vaří jen kombuchu.
Kuba se pokouší promluvit, ale místo toho dvakrát polkne a sklopí oči. „My jsme chtěli pomáhat, ale Krakonoš říkal, že kapitalismus je nemoc…“ zamumlá.
„Krakonoš je jediný, kdo tu rozumí lesu i ženám,“ přeruší ho Anče. „Trautenberk chtěl lanovku? Proč? Aby vozil lenivé otce do kopce? Já se ptám: kdo ponese zodpovědnost za uhlíkovou stopu jejich chlupatých sněžnic?“
Detektiv si zapisuje poznámky. Tohle bude ještě dlouhé.
„Kuba má citlivé srdce. Jednou se rozbrečel, když viděl zavařovat třešně bez předchozí meditace. Tak jsem mu řekla: nech dřevo dřevem a věnuj se tichu,“ pokračuje Anče bez mrknutí oka.
Na otázku, zda aktivně sabotovali výstavbu penzionu, Anče odpovídá s úsměvem: „Já sabotuju patriarchát. Pokud do toho spadal i penzion, pak budiž.“
Vávra přerušuje výslech. Ne proto, že by měl dost. Ale proto, že se mlha za oknem pohla. A sojka přistála na parapetu.
Anče si po celou dobu výpovědi dělala selfíčka na svůj instagramový profil.
