Muži vesnice zažili krátký, ale intenzivní záchvěv něčeho, co by šlo nazvat pozdním hormonálním pankem. Vytáhli staré bundy, náramky, kolínské, hlášky a prapory kdysi potlačených pudů. Ale jejich ženy, zdravotní stav i obecní zrcadla jim rychle připomněly, že rebelie má věkové omezení. A že Holka Modrooká není jen zkouška charakteru – ale i kyčlí, páteře a smyslu pro realitu.
Pepa Šilhánek (57, zedník v důchodu):
„Hele, řeknu vám to takhle – kdo neuhnul pohledem, ať hodí kamenem. Já teda břicho zatáhl, jakmile jsem ji zahlídl u potoka. A to jsem naposledy zatínal svaly v osmaosmdesátým na spartakiádě. Ale co? Mladý masíčko, oči jak modrý smrt, sukně jak náplast – zakryje prd, ale bolí to vidět.
A když šla okolo, tak jsem si dokonce vzal starej křivák. Ten s nápisem ‘Exploze 83’. Málem jsem se v něm udusil. Ale říkal jsem si – buď rebel, i kdybys měl padnout za vlast.“
Olda Novák (62, aktivní důchodce, sběratel všeho):
„Já si myslel, že mě ženská už nerozhodí. No chyba. Ta když jde okolo, tak se i moje pleš leskne víc. A Dědouškovi? Tomu závidíme všichni. Mluvíme o něn jen šeptem, jako o černé svini, co vyhrála v tombole první cenu. On měl koule – a my? My máme nanejvýš kotle.
Já jsem si jednou na ni vzal roztrhaný džínsy z mládí a červený šátek na zápěstí, co jsem nosil na punkový tancovačky. Jenže mě z toho chytil revma. A manželka mi řekla, že vypadám jak punkový bezdomovec po embolii.“
Láďa „Síto“ Hrbek (54, tesař, přezdívka podle paměti):
„Jednou mi poděkovala, že jsem jí podržel vrata od kurníku. Já z toho žil týden. Doma jsem si dokonce navoněl podpaží před spaním, jako že co kdyby přišla ve snu. A taky jsem si obul kanady, co jsem si schovával na revoluci – no, vyzul jsem je až po tříhodinový masáži lýtek.
Ale místo ní přišla žena – a přišla s vařečkou. A řekla: ‘Jestli jí ještě jednou podržíš vrata, tak ti je podržím já – a přibouchnu.’ Takže jsem od té doby zase jen Síto. Hraju sám se sebou šachy a kanady skončily v kotli. Spolu s mojí hrdostí.“
Vzpomínka na rebelské období. zleva: Šilhánek, Novák, „Síto“ Hrbek a Blažek.
Antonín Blažek (61, věčný tajemník mysliveckého spolku):
„Víte co, kluci? Já bych se i rozvedl. Fakt. Kvůli takovýmu stvoření člověk najednou cítí, že ještě žije. Že nejsme jen pivo, polívka a plot. Tak jsem vytáhl kožený náramek s hřebíky, co jsem kdysi koupil v Německu, a chtěl jsem jí ukázat, že ještě nejsem mrtvej.
Ale ukázalo se, že jo – aspoň v očích mojí manželky. Řekla, že jestli ještě jednou přijdu domů jako ‚rekvizita z dokumentu o normalizační subkultuře‘, tak skončím u slepic. Takže jsme zpátky u svetru, novin a partnerské dohody o pohybu na veřejnosti.“
Zatímco muži zatínali břicho a utírali prach z křiváků, ženy u plotu už dávno věděly, že kolem potoka nechodí jen voda, ale i průšvih. Sousedky – pamětnice, pozorovatelky a tiché archivářky vesnických vztahů – se k případu Holky Modrooké vyjádřily po svém. Nezávisle, ale překvapivě shodně. Možná už nevidí na šipky, ale co se týče lidských slabostí, mají zrak ostřejší než obecní kamera.
Přinášíme jejich autentické výpovědi – bez příkras, bez laku, zato s dokonalou pamětí na detaily a přesným slovníkem spravedlivě rozhořčené ženy.
Paní Šilhánková (věk: „Měla jsem trvalou, když on měl ještě vlasy“):
„Ten můj, Pepa, si myslí, že když si vezme bundu s nápisem Exploze a zatáhne břicho, tak omládne. Ale ve skutečnosti vypadal, jak kdyby utekl z rekvizitárny. Děti se ho lekly, jeden kluk z vedlejší ulice se kvůli tomu dokonce přestal tajně kouřit za garáží. Řekl, že tam straší. A to je přesný – straší tam Pepa a jeho pozdní hormon.
A ta holka? Sukně po zadek, výraz jak z reklamy na jogurt, a tváří se, že je z lesa, ale ve skutečnosti je z internetu. No nic, doba se mění. Ale pořád platí, že kdo chce vařit guláš, musí umět i loupat cibuli. A tahle sotva drží vařečku.“
Paní Nováková (věk: „Zažila jsem i dobu, kdy byl Olda považován za hezkého“):
„Olda se začal vonět. On. Po dvaceti letech, co jsem ho prosila, aby si aspoň po houbách vzal mýdlo. A pak si vzal džíny, co měl naposledy na koncertě Katapultu, a červený šátek. Vypadal jak pankáč po mrtvici.
Děti z vedlejší školy ho vyfotily a koluje to na síti pod názvem ‘Děda v krizi’. A Holka Modrooká? Jasně, že mu popletla hlavu. Ale to by nesměl mít doma někoho, kdo ví, že jeho srdeční arytmie reaguje i na závist.“
Ženy byly nezávislé, ale naprosto zajedno (zleva: Šilhánková, Nováková, Hrbová, Blažková)
Paní Hrbková (věk: „Já už mám dost na to, abych měla všechno na háku“):
„Ten můj ‘Síto’ se na starý kolena rozhodl být punk. Vytáhl kanady, co měl kdysi na Bruntál festu, a začal si pouštět Tři sestry. V kuchyni. Nahlas.
Pak se šel projít k potoku ‘jen tak’, ale vrátil se s mokrým rukávem a idiotským úsměvem. A když se ho náš vnuk zeptal, co mu je, řekl, že ‘duše mládne’. No tak já mu na tu mladou duši položila vařečku. A od té doby nehraje punk, ale šachy.“
Paní Blažková (věk: „Pamatuju ještě, jak Tonda tvrdil, že nikdy nezestárne“):
„Když si Tonda navlékl ten náramek s hřebíkama, co kdysi koupil v západním Německu, myslela jsem, že si dělá legraci. Ale on se díval do zrcadla a říkal, že ‘zraje jak víno’. Jenže to víno už dávno zkvasilo.
Děti z ulice ho začaly obcházet obloukem. Prý ‘ten děda vypadá jak z hororu’. A já mám doma člověka, který se najednou tváří, že potřebuje druhou mízu – ale nedokáže si sám obout ponožky bez funění.
Tak jsem mu řekla, že jestli se ještě jednou navoní Lesní vášní a půjde ‘na procházku kolem vody’, tak si může rovnou vzít i ešus a spacák. Protože zpátky nepůjde do ložnice, ale do kůlny.“
