Zaznamenáno Detektivem Vávrou během středečního úklidu, kdy paní Babka odmítla nabídnutý čaj se slovy: „Na čaj nejsou peníze, mladej. A já mám nervy na suchu.“
Vávra: Paní Babko, proč myslíte, že pan Dědoušek tvrdí, že jste zatajila majetek?
Babka: Protože má paměť jak děravý podsedák a charakter jak měkký jablko po prvním mrazu. Co nesežral, to zapomněl, a co neztratil, to závidí. A hlavně – co si neuhlídal, to má za zlý mně.
Vávra: Tvrdí, že jste měla čtyři jablka, zatímco on jen dvě.
Babka: Tak ať se podívá, co měl. Celej život syslím, šetřím, skládám obaly od másla do sebe, nevyhazuju nic kromě účtenek a iluzí. On? Co přišlo, to prošustroval – ať už to byly peníze, nebo příležitosti. Jestli mu chybí jabko, měl si ho neschovat pod peřinu místo dálkovýho ovladače, co nikdy nefungoval, jen mu svítil do postele.
Vávra: On ale říká, že by měl mít tři. Že je to fér.
Babka: Fér? A kde byl fér, když jsem deset let tahala sama nákupy po schodech, zatímco on seděl a hledal signál na anténu? Když jsem mu k padesátinám upekla dort ve tvaru trabanta – a on mi za padesát let soužití dal ticho a špinavý fusekle v koši na prádlo? Kde je to fér?
Vávra: Ale tvrdí, že jste ho odstřihla od společného ovoce.
Babka: Neodstřihla jsem ho, mladej. On se sám zahákl jinam. Vzpomínáte na tu modrookou potvoru od potoka? Co nosila melouny a smála se moc nahlas? Tak tu si vybral místo mě. Já doma, ona u vody. A co myslíte – kdo z nás dvou měl mokrý nohy a kdo studený srdce?
Vávra: Takže říkáte, že jste si jablka zasloužila.
Babka: Já? Já bych si zasloužila celý sad! Jedno jabko za každou dekádu trpělivosti, jedno za každé ráno, kdy jsem mu ohřála ponožky na topení. Jedno za každou chvíli, kdy jsem předstírala, že mě baví jeho vyprávění o socialistický traktorový výstavě v Olomouci. A jedno… jedno prostě jen tak. Za to, že jsem to všechno přežila.
Vávra: A přesto mu nechybí kuráž tvrdit, že jste nespravedlivá.
Babka: To se nebojte, kuráže má dost. Ale svědomí? To byste u něj hledal jako zubní protézu v míchaných vajíčkách. Vypadá, že něco má, ale když kousnete, tak nic. Ať si spočítá, kolikrát jsem mu dala druhou šanci. Ať si vzpomene, jak jsem ho jednou vzala zpátky, i když přišel s růží a mastným flekem na límečku – a tvrdil, že to bylo od sekaný.
Vávra: Takže podle vás si nezaslouží třetí jablko?
Babka: Třetí? On si nezaslouží ani ohryzek. A i ten bych mu musela vykousat já, protože on má zuby jen na pivo a pomluvy. Kdyby byl aspoň jednou v životě trochu vděčnej… Ale ne. Jemu jsem byla jistota. Základna. Zásuvka, co vždycky funguje. Dokud nepřišla mladší prodlužka s leskem v očích.
Vávra: Myslíte tu… broskvovou etapu?
Babka: (mlčí dlouho, dívá se do okna) Mladej… některý ovoce nepatří do kompotu. Patří do ruky, s úctou. A kdo je jednou odmítne, ať pak nekouká na jiný stromy. Ať se spokojí s jablkama. Když už teda vůbec nějaký má.
Vávra: Rozumím. Ale poslední otázka – máte ještě někde schované další ovoce?
Babka: To bych byla hloupá, kdybych vám to řekla. Ale řeknu vám jedno: spravedlnost se neměří na gramy. Měří se na nervy. A ty moje už jsou napjatý jak guma ve spoďárech po třiceti letech manželství. Takže ano – mám čtyři jablka. Ale zaplatila jsem za ně plnou cenu. Emočně, fyzicky, i tou částí duše, co zůstala potichu, když měl on plnou pusu výmluv.
